www.nuda.cz

Palanar

Příspěvek je zařazen do I. řady soutěže

Palanar
Neúprosné, rozžhavené slunce ho provázelo další dlouhé dny jeho cesty. Pod jeho zbrojí mu stékaly proudy potu. Vyhýbal se trasám karavan, aby se nikdo nedozvěděl o jeho přítomnosti. S vděkem k bohyni Elenyi narazil na menší pouštní oázu, kde doplnil měšce s vodou a očistil své, pískem zmučené, tělo. Písek byl jedním z nejhorších nepřátel, které se nedoporučuje podceňovat… dostal se všude, mezi zuby, do nosu i pod neprostupnou zbroj. Avšak poutníka to neodradilo od jeho cíle.
Okolí se začalo čím dál víc zelenat. Na každém kroku byla menší oáza s velkým množstvím fauny a flóry. Co nevidět musí dorazit k místu určení.
Doprovázen stíny velkým stromů narazil na něco, co se vzdáleně podobalo vyšlapané cestě. U stezky byl do země zaražen kus prkna a na něm přibitá dřevěná šipka, směřující k jihu, hlásající: „Cesta k Draneasu“.
Tenhle název mu evokoval myšlenku: Vzpomínal si na tohle místo nasákle žalem a ublížení mnoha lidem. Ztratil zde to, co pro něj znamenalo vše.
Vyšlapaná cesta se začala měnit v úhlednější cestičku. Z dálky šel slyšet šum. Městečko bylo blíž, než předpokládal. Sklopil si kápi víc do tváře, přitiskl ruku k rukojeti svého meče a vykročil vstříc ruchu.
Brzy narazil na lidi. Ti na něj s bázní pohlíželi a někteří si ho raději nevšímali. Tohle mu hrálo do karet.
Draneas byla malá osada, ve které bylo centrum všeho dění na tržišti, ležícím uprostřed , obklopené domy z bílých cihel. Trh bylo místo, kde jste mohli cokoliv koupit, ale pro poutníka bylo úkrytem před zvědavými vesničany. Proplétal se davem lidí, využíval hustotu a hluk okolí, směřujíc k zářivé stavbě v dáli.
Záře pocházela od skvostného paláce, na jehož cimbuří vlály vlajky, které nesly symbol černého měsíce na červeném podkladu. Bílé zdi odrážely světlo, při nímž by vám slzely oči. Budova stála na vyvýšině dál od osady. Poutník vlastníka hradu až moc dobře znal… Je to už řádka let, co toužil po jeho smrti.
Halas a rykot každým krokem ustával, blížila se bělavá hradba paláce. Před ní stáli tři statní ozbrojení muži, kteří hlídali velkou dřevěnou bránu. Jeden z nich měl ve tváři stovky různých zlatých kroužků a jiných předmětů.
Dav byl pryč, už se nemohl spoléhat na nenápadnost, což zapříčinilo to, že si jeden z nich všimnul jeho přítomnosti a upozornil své druhy. Ti ho s pohrdáním sledovali.
Poutník sklopil hlavu ještě víc a sevřel rukojeť šavle.
Velkého kroužkovaného muže znal, byl jedním, kteří mu ji vzali… už to nebude trvat dlouho.
„Hej! Ty tam! Co tu chceš? Běž žebrat jinam!“ zařval k němu jeden ze strážných, chodec však pokračoval dál.
„Neslyšels? S tebou mluvím!“ poutník cítil chvění země, jak se k němu jeden z vojáků blíží, slyšel jeho silný dech a zaskřípění ostří…čekal…raz…dva…tři!
Prudce odhodil kápi, která odhalila jeho světlé dlouhé vlasy, spadající až po ramena, špičaté uši dávaly najevo urozený původ… byl elfem. Ve zlomku vteřiny měl meč v ruce a stál v bojovém postoji. Strážní na něj omráčeně civěli. Využil iniciativy a vrazil tomu nejbližšímu ostří do nechráněné hrudi. Zvuk skřípotu kostí se ozval na celé kolo, prudké bolestivé zaúpění zaplnilo přítomným uši. Voják se svalil k zemi. Elfovi z čepele stékaly proudy krve, pohlédl ke zbývajícím a pronesl: „ Mé jméno je Palanar, jsem vaší smrtí.“
Symfonie mečů se rozezněla. Údery nabroušených šavlí se mísily s řevem útočníků. Meče se s jiskřením od sebe odrážely .
Palanarovy schopnosti předčily protivníky… po pár správně mířených úderech leželi v kalužích krve.
V elfovi nebyla znát žádná lítost při pohledu do téhle bolestné agónie.
Vykročil k nechráněné bráně a rozrazil mocným úderem obě křídla. Vylétla mračna písku a rozezněly se zvony. Krůpěje krve mu ještě kapaly z čepele, když se před ním objevilo rozsáhlé nádvoří plné rostlin a keřů se šťavnatými plody. Dvořané prchali před vetřelcem s řevem pryč.
Jeho oči zaujaly pohled na mramorové schodiště vedoucí k dalším skvostným dveřím.
Schod po schodu přemýšlel o tom, jak nejbolestivěji a nejintenzivněji má viník splatit svůj čin.
Zlaté žilky, které vykreslovaly na dveřích různé ornamenty, se leskly pod dopadem slunečních paprsků. S nechutí pohlédl na bohatství, které bylo všudypřítomné.
Další mohutný úder a tentokrát vyletěla obě křídla brány z pantů. Naskytl se mu pohled na rozsáhlý harém, podlážděný mozaikovými dlaždicemi. Jeho kovové boty o ně vydávaly zlověstný klepot.
Na konci sálu ležel v hromadě polštářů obtloustlý muž. Byl navlečený do vzdušné, zlatavou látkou ušité róby. Na hlavě měl turban ze stejného materiálu. Jeho plnovous byl plný drobků od jídla a slepený vínem.. S malýma prasečíma očkama zlověstně sjížděl Palanarovu tvář.
„Jak se opovažuješ, bídný červe!“ zaskřehotal stařeckým hlasem.
Palanar jeho slova nevnímal, všiml si dvou silných chlapů, kteří s tasenými zbraněmi blížili k němu.
„Zabte ho! Prolijte jeho krev za Krvavý měsíc!“ třeštělo elfovi v uších.
Podzvedl meč a rozběhl se, rozvířený prach ho pálil v očích, on však jasně a zřetelně viděl každou slabinu ve zbroji protivníků. Zasvištělo ostří. Palanar stíhal odrážet údery nepřátel. Jeho meč lítal ze strany na stranu a sál se plnil jeho řinčením.
Překvapovala ho síla a ráz bojovníků, tihle to s mečem uměli moc dobře.
Přikrčil se a rychlým výpadem prosekl jednomu z nich stehno, ten se svalil s řevem k zemi. Druhý rychle přiskočil a bodl ostří Palanarovi do ramene. Elf šokován nečekaností úderu se rychle vytrhl z útočníkova meče a rozmáchl se… jeho zbraň prosekla protivníkovi tvář. Vytryskl proud krve.
Jeden z nich se snažil postavit na proseknuté stehno, Palanar však zareagoval a ukončil jeho život jedním, svižným pohybem. Sál se plnil životní mízou obou protivníků. Mozaikovité dlaždice nabíraly rudou barvu.
Tlustý vládce zapištěl. Stál už na vlastních nohách v ruce třímal zakřivenou šavli.
Palanar mu hleděl nenávistně do očí, snažíc se nevnímat bolestivé tepání v rameni.
„Vím, kdo jsi,“ začal s chvěním v hlase pán hradu. „ Také vím, proč tu jsi… kvůli té elfce, co? Neboj se… kvičela jako prase na porážce, když jsem jí sám vlastnoručně zabil.“
Sálem se rozlehl šílený smích. Palanarovi se zlostí zatemnělo před očima. Viděl její bělavou tvář, tak chladnou na dotek… tak krásnou.
„Tak to ukončeme… jistě už na tebe čeká!“
Elf se s řevem odrazil od země. Sekal před sebou jako zuřivý lev. Vládcovy tlusté malé nožičky se při tomhle náporu podlomily. Upadl a upustil šavli z rukou. Pohlížel smrti do tváře.
Palanarova tvář se křivila v nenávistném šklebu a radostném triumfu. Přiložil vládci meč ke tlustému krku.
„Mé jméno je Palanar, jsem tvojí smrtí,“ pronesl chladně… pak už jen syčel proud krve.
Otočil se a vykročil k východu.
Uchopil první z pochodní, která plála v držáku na zdi a odhodil ji k polštářům a tělu umírajícího pána. Plamen se začal zvětšovat, když se Palandar ohlédl, byla už půlka sálu v pekelné lázni. Uviděl dvě prasečí očička, jak na něj s údivem pohlížejí.

Nikdo netušil, co se s jejich vládcem stalo. Špitalo se o záhadném poutníkovi, který našel svou pomstu… o poutníkovi beze jména…