www.nuda.cz

O mladém samuraji

Příspěvek je zařazen do I. řady soutěže

O mladém samuraji



Lesem šel kněz Šungaku, když v tom jej přepadli lupiči.

"Vydej nám peníze nebo zemřeš!"

Šungaku se na ně podíval a pravil:
"Pánové, jsem místní, ne poutník a nemám nad to, než své oblečení, jestli chcete vezměte si jej."

Lupiči znejistili. "No, když nemáš tak to se nedá nic dělat." A odešli.

Když šel Šungaku dál, po chvíli si otočil a zavolal na ně:

"Pánové, pánové, právě jsem zjistil, že jsem se provinil lží."

Lupiči na něj nevěřícně zírali.

"Uvědomil jsem si nyní, že mám v měšci ještě kousek stříbra, vezměte si jej."
Pozvedl Šungaku svůj měšec.

Lupiči na něj zírali s otevřenou pusou, pak se po sobě nevěřícně podívali. Jejich předák si na místě uřízl cop, padl Šungakovi k nohám a řekl, že chce být jeho učedníkem, jeho druhové si taktéž na místě uřízli copy a řekli, že i oni chtějí být jeho učedníky.



•



V Ikamě bylo rušno, obchodníci vyklízeli tržiště neboť začalo silně pršet a tak každý pobíhal sem a tam, aby se schoval před deštěm. Tryskem tudy projel na koni posel pána Naošigeho.



•



"Padl u Takagamy! Pán Naošige padl!" Křičela obtloustlá služebnice.

Mladý samuraj Išimuto sáhl po meči, to není možné! Jeho pán je mrtev! Udeřil pěstí do nízkého lakovaného stolku, až ho rozlomil. Byl z něj tedy nyní rónin, jaká hanba!

Starý sluha Jagamoto přiběhl a uklonil se před Išimutem:

"Pane, pane, pán Naošige je mrtev."

Išimuto se na něj podíval, beze slova vstal a chytil jej pod krkem, "vím to, ty starý hlupáku" a odhodil jej. Pak vzal láhev saké a rázně se napil.

Pak vyšel ven a stál na dešti.

Proč ho jeho pán nevzal s sebou do bitvy? Proč zrovna on musel trčet tedy v té díře a hlídat dům?! Cožpak ho opustila válečná štěstěna, že nemohl zemřít v boji po boku svého pána? Byl to ale pánův příkaz - a ten nelze neuposlechnout. Dopil láhev saké a odhodil ji, ta se rozbila o dřevěné schody.

Pomalým krokem šel dál, proč utíkat před lijákem, když vyšel-li nyní z domu bude mokrý tak či tak? Jeho záměr to stejně nijak neoddálí, půjde a spáchá seppuku, obřadnou sebevraždu, aby doprovodil svého pána ve smrti jak se sluší a patří.



•



Zatímco Išimuto vyšel z vesnice, liják ustal. Potkal cestou mladého šermíře v slaměném klobouku, posazeném tak, že mu nebylo vidět do tváře, jmenoval se Sakjó a vracel se ze školy kendó mistra Micušigeho. Když ho Išimute míjel, schválně o něj zavadil špičkou pochvy a ještě než dozněl úder meče o vnitřní stranu pochvy, vykřikl: "To je urážka!" A tasil.

Mladý šermíř byl tak překvapen, že se nezmohl na slovo odporu, také sice ihned tasil, ale Išimuto mu bez okolků na místě setnul hlavu, ta odlétla od těla a odkutálela se do louže.



•



Išimuto myslel, že najde rovnocenného, nebo i silnějšího soupeře a vrhne se do náručí smrti, to se však nepovedlo. Oklepl krev z katany, čepel očistil, zasunul meč do pochvy a šel dál. "Zase mě opustila válečná štěstěna, není mi ani dopřáno zemřít jako bojovník v souboji!" Pomyslel si.



•



Spatřil chrám za vesnici. "Skvělé místo na smrt!" Řekl si pro sebe. Když přišel, vevnitř seděl na zemi kněz Šungaku a zapaloval vonné tyčinky.

Išimuto na něj vykřikl:

"Starče, pověz mi kde nebo v čem naleznu Buddhu, nebo přijdeš o hlavu, kdo jiný něž ty by to mohl vědět!"

Šungaku na něj pohleděl a pozvedl obočí.

"Když ty mi řekneš, kde nebo v čem Buddhu nenalezneš, uříznu si hlavu sám! Buddha je přeci všudypřítomný!" Ušklíbl se Šungaku.

Išimute si myslel, že kněz vtipkuje na jeho účet a sáhl po meči.
"Netrop si ze mě blázny! Řekni kde najdu bránu do ráje!" Zařval mladík.

Šungaku si stoupl a zpříma se podíval mladíkovi do očí: "Nevím kde najdeš bránu do nebe, ale zabij mne a otevře se před tebou brána do pekla!" Pohrozil mu.

To na Išimuteho zapůsobilo, pochopil jak hrozný čin by udělal kdyby zabil kněze. Zase stáhl ruku z rukojeti meče.

Kněz Šungaku se zamračil a naštvaně pravil:
"A pověz mi, proč bych se vůbec měl vybavovat s hlupákem jako jsi ty! Neumíš číst ani psát a nevidíš si dál než na špičku nosu!"

Išimute byl tak zaražen, že se nezmohl na jediné slovo, jako samuraj byl zvyklý, že se k němu všude chovali s úctou. Cítil se uražen a v záchvatu vzteku znovu sáhl po meči...
V tom mu ale Šungaku obratně chytil špičku pochvy a znemožnil mu tak tasit, mladík jen udiveně vykulil oči.

"Bojoval jsem v bitvě u Sekigary, pak jsem se stal róninem a oddal jsem se cestě nenásilí." Pravil Šungaku jakoby na vysvětlenou.

Išimute se uklonil a s omluvami se posadil na paty.

"Co tedy chceš?" Pravil Šungaku a posadil se naproti něj.

"Můj pán, Naošige padl u Takagamy a tak jsem se stal róninem, protože jsem z jeho příkazu zůstal zde v Ikamě hlídat jeho dům. Rozhodl jsem se tedy spáchat seppuku a doprovodit svého pána ve smrti, proto jsem přišel sem."



•



"Chtěl jsi udělat něco neuváženého a nechat se zabít, je tomu tak?" Pravil Šungaku.

Išimute pokývl hlavou. "Ano, po cestě jsem setnul jednoho šermíře..." A přejel si prstem přes krk.

Šungaku pokývl hlavou "Hmm... to značí, že nejsi pevný ve svém záměru." Ukázal prstem na Išimuteho.

Mladík se zamračil. "Jak to?!" Udeřil pěstí do podlahy. "Spáchám seppuku klidně hned!" Sáhl při tom na svůj druhý, kratší meč wakizaši.

"Kdyby jsi byl pevný ve svém záměru, rozhodl by ses nejpozději do sedmi nádechů, jak
velí moudrost předků. To, že jsi přišel až sem značí, že tvůj záměr není pevný. Je to jasné, stejně tak, jako že se v Ósace mluví kamigatským nářečím." S rezolutní gestikulací pravil Šungaku.

"Pohleď" ukázal kněz na tyčinky "tvůj záměr je jako dým těchto vonných tyčinek, který se plazí po zemi!"

Mladík sklopil zrak. "Přišel jsem spáchat seppuku sem, protože chrám..." zvýšil hlas "protože chrám je podle mne nejlepší místo pro takové rozhodnutí."

Pak se odmlčel a pokračoval.

"Když jsem spatřil starého kněze, chtěl jsem se pro jistotu zeptat, kde najdu Buddhu, abych se ho optal, jak se dostanu do ráje. Kdo jiný než takový starý kněz by to měl vědět!"



•



"Tvá mysl je přímá, i když nemáš ve zvyku příliš uvažovat a zamýšlet se nad věcmi. To však není zlé, o věcech velkého významu se nedá přemýšlet." Pravil kněz smířlivě.

Išimute se zamyslel. "Ano, pán Naošige má na zdi domu: 'Věci velkého významu by se měly brát na lehkou váhu.' "

"Hmm..a věci malého významu by se měly brát vážně." Poznamenal na to Šungaku.

"Lidé si myslí, že záležitosti hlubokého významu mohou vyřešit tak, že si je důkladně
promyslí, ale pak se zaobírají zcela nepřípadnými myšlenkami a na žádné dobré řešení nepřijdou, protože středem jejich úvah byla pouze starost o ně samotné." Pravil nyní vážně Šungaku a pokračoval: "Munen mušin, ne-mysl je přitom základem osvícení."



•



"Copak to jde, na nic nemyslet?" Zatvářil se překvapeně mladík.

"Nejen, že to jde, ale je to stejně jako správné dýchání základ na cestě k osvícení, tedy setkáním se s Buddhou, chceš-li." Pravil s úsměvem Šungaku.

"Tedy když nebudu myslet a budu správně dýchat, dojdu osvícení?" Vystřízlivěl v ten okamžik Išimute.

Šungaku se upřímně rozesmál: "Samozřejmě, že kdyby to bylo tak snadné chlapče, všichni by hned byli osvícení, to dá rozum!"

Išimute zesmutněl. "Nikdy tedy nedojdu osvícení."

Šungaku se na něj pobaveně podíval : "Nejdříve chceš spáchat seppuku a pak chceš osvícení, co vlastně chceš?"

"Chci doprovodit svého pána ve smrti, jak se na samuraje sluší, a také chci jít do ráje, jak se sluší člověku, který věrně slouží svému pánu." Pravil rozhodně Išimute.

Šungaku se zamyslel a pravil: "Jedno staré buddhistické přísloví praví: 'Nejdřív záměr, potom osvícení.' "



•



"S úsvitem spáchám seppuku, ať už dojdu osvícení nebo ne! Kdybych otálel déle, mohl by to někdo považovat za zbabělost a namítnout, že nejsem dobrý služebník a že se mi nechce zemřít. Pak by padla hanba na hlavu mých předků i mého pána, jeho rodiny, i jeho potomků až do sedmého kolene, a to by byl jistě politováníhodný osud. Musím tedy spáchat seppuku s úsvitem. Takový je můj záměr."

Pravil pevným hlasem Išimute.

Šungaku přikývl. "Dobrá tedy, tvůj záměr je dobrý. Máš to co chybí většině kněží k dosažení osvícení a to je odhodlání zemřít."

Pak se zamyslel a pravil:

"Kdysi byl prý v Číně jeden muž, který měl hrozně rád obrázky draků, takže si jimi zdobil své oblečení i obydlí. Jeho vášeň pro draky byla tak velká, až přilákala dračího božstvo a jednoho dne se mu před oknem objevil skutečný drak. Povídá se, že v té chvíli onen muž zemřel strachy. Patrně šlo o člověka, který měl plná ústa velkých řečí, ale jakmile se ocitl tváří v tvář skutečné hrozbě, bylo všechno jinak."

Pozvedl prst a ukázal na vonné tyčinky.
"Dým z těchto tyčinek stoupá již přímo vzhůru, budiž to znamením."



•



"Jak tedy mohu nemyslet na nic?" Zeptal se Išimute.

Šungaku se podíval Išimutemu do očí a pravil:
"Je třeba si osvojit techniku. A je třeba přistupovat s myslí začátečníka - zamýšlet se i nad věcmi které jsou nám dobře známé jako by jsme o nich nikdy neslyšeli - to je správný způsob myšlení."

pak se, jak měl ve zvyku odmlčel, aby slova dostaly správnou hloubku a pokračoval:

"Jen povrchním pochopením nikdy nepronikneme do pravé podstaty věcí."
Mávl rukou na znamení toho, že je to věc nad slunce jasná.

Išimute se zatvářil zmateně. "Tedy k tomu jak na nic nemyslet nás vede jen správný způsob myšlení?"

"Ano." Přikývl Šungaku a pokračoval:

"Munen mušin, ne-mysl je mysl, která je čistá a nekomplikovaná."



•



Išimute zavřel oči a ponořil se do své mysli. Snažil se nejdříve uspořádat myšlenky, postupně si vybavil vše co se posledních dnech odehrálo: Naošigeho smrt, ukřičenou služebnou, chudáka starého sluhu, který mu to přišel sdělit, šermíře kterého potkal cestou... Najednou si vybavil vzpomínku z dětství kdy jako malý kluk zlomil jinému chlapci bambusovým bokkenem ruku při hře....

Čím více se snažil uspořádat myšlenky, tím divočeji plynuly a začaly se mísit a překrývat jedna druhou. Soustřeď se! Říkal si v duchu. V momentě kdy už se mu to skoro povedlo, vyvstala myšlenka na to, zda už je dostatečně soustředěný. To je k ničemu, nejde na nic nemyslet!



•



Šungaku se zadíval na chlapce který se tvářil ztrápeně a pravil:

"Zenoví mistři naslouchají tomu jak rostu skály, já raději naslouchám Tichu."

Išimute se tvářil nejistě, a raději nic neříkal, aby nebyl za hlupáka.

Šungaku mluvil dál:

"Když se ponoříš do sebe, tak určitě nalezneš Ticho vlastní mysli."

Pak se zamyslel a pravil:

"Ty a Buddha nejste dvojí, jste jedno! Hledání sama sebe, to nech nevědomým hlupákům, ty už jsi! Vše co je potřeba již máš! Jen je třeba si to uvědomit. Vmyslel jsi se do svého ega, a je třeba se zněj odmyslet. Ego nejsi ty. Když zmizí ego, objeví se prázdnota a v ní je pravé Já."

Išimute znovu zavřel oči.

Ticho vlastní mysli? Pravé Já, které je za Egem? Co je to? Nikdy o něčem takovém neslyšel. Ponořil se tedy do ticha, do toho ticha, které má každý v sobě a jen je neslyší, protože namísto aby jej vyhledával, snaží se je všemožně zaplnit. Přes svoje vlastní slova a myšlenky neslyšíme druhé. Ale to ticho, to ticho tu stále je.



•



Čas se zastavil, Išimute splynul s Tichem a myšlenky se vytratily. Byl to sice jen okamžik, ale plynula z něj nekonečně dlouhá zkušenost.

"Ano, na okamžik jsem poznal Ticho." Pravil s radostí Išimute.

"Tak vida!" Pravil Šungaku.

"Lidé stále hledají pravý hlas, a zapomínají na to, že ho naleznou jen v Tichu."

Zatímco slunce pomalu zapadalo za obzor, Šungaku učil Išimuteho správnému myšlení a správnému dýchání. Išimuteho srdce se otevřelo a o krůček se přiblížilo veliké a věčné Pravdě.

"Jak mohu ten nepatrný okamžik uchopit, a setrvat v něm?" Ptal se Išimute.

"Cvikem, usilovnou prací a modlitbou." Pravil Šungaku.

Pak ale náhle pohleděl na Išimuteho a pravil:

"Ve skutečnosti ale lidé nedospívají k žádnému velkému porozumění, protože je kněží učí pouze nauku o munen mušin."

To Išimute nechápal.



•



Začalo se šeřit a tak Šungaku zapálil na zemi svíce, pak pohlédl na Išimuteho a pravil:

"Uprostřed jediného nádechu, tam kde nejde zadržet žádnou nečistotu, je cesta."

Dlouho cvičili umění meditace a klidu mysli, a pak začalo svítat.
Išimute si vyhrnul rukávy kimona a pravil:

"Nyní se musíme rozloučit drahý kněze, děkuji ti za vše, čemu jsi mne naučil."

Šungaku se zamračil, ale přikývl.

"Mám to ale zvláštní osud." Zamyslel se nad sebou Išimute.

Šungaku na něj pohlédl a pravil:

"Není nic jako osud, jen volba."

Išimute přikývl pak se mu zaleskly oči a pravil: "Mám strach, z toho co bude."

Šungaku se zamyslel, upřeně pohleděl na Išimuteho a odvětil:

"Pamatuj, čím více vody, tím výše pluje člun."

Išimute tasil wakizaši, hluboce se nadechl...

...uprostřed jediného dechu, tam kde nelze zadržet žádnou nečistotu, je cesta...

S výkřikem si vrazil meč do břicha, a ještě mu stačily síly na to, aby provedl vodorovný řez...pak mu vyšla krev z úst a on z chroptěním klesnul k zemi.



•



Šungaku s těží zadržel slzy. Když Išimute klesl k zemi a naposledy vydechl, knot jedné svíce zhasl.

Išimuteho tvář se pokřivila bolestí ve smrtelné křeči, ale jeho duše, jeho duše se smála.




©Draco