www.nuda.cz

Pod přímým vlivem Borroughse

Příspěvek je zařazen do III. řady soutěže

Nepřecházel z místností. Byl jen cítit. Už minuty před jeho příchodem jsme zacítili od dveří do dvora bezdůvodnou zlobu. Skřípění zubů zůstávalo dlouho po spací hodině. A taky žlutavé světlo ze sklepa. ,,Vždyť je to taky pěkná blbost" říkám, ,,to se líbí jen debilům jako ty. Ty a tvoji kamarádíčci, mávajíci rukama, jsme nejtvrdší, jediněční, a ty si tak blbý že se okamžitě chytáš proudu který udělají." ,,Ty debile! Jsi zasraný idiot. Co máš? Nemáš nic než toho idiota od vedle a budeš mě poučovat. Polib si prdel" Vražda. Bezúhonný azil těm kdo zabíjejí přirozenost danou věkem a vývojem. Teď asi posedává a neuvědomuje si nic, že by bylo něco špatně. Nikdy nebylo. Já pak sedím v hospodě a bratr se mě ptá ,,Kdy jsi naposled brečel?" a očekává odpověď, aby se mohl svěřit s asi rok starým propuknutím v pláč, sám, ztracený, bez rodiny, co vlastně má? musí jít dál, ten hajzl, ten zasraný hajzl, ZDECHNI!! ,,Ve čtvrtek." Sám si tak trochu uvědomuju že je to ... jiné.
,,To je zajímavé že jen co přijdu do místnosti tak si přestanete povídat. Co jsem vám udělal? Co nesmím vědět? Ty, co mi tajíte?! To se mě jako bojíte nebo co kurva?!" Stojí nad námi jako pánbůh. Vytlačil z místnosti veškeré světlo toho poledne, to teď čekalo za záclonami na uklidnění. I my čekáme. Nikdy se nevyplatí nic říkat, možná jen občas když se ptá přímo mě a drží mě přitom pod krkem nebo je vůbec jakkoliv nebezpečně blízko a já jsem na dosah, tak souhlasím a už vůbec nezkrývám strach aby se nic nesemlelo. Dokud hledíš dolů do talíře, mysli si co chceš a čekej než to skončí a klesne hladina, aby jsme se mohli všichni znovu nadechnout, ale ne pokud cítíš zkažený dech a páru nad hrncem, když se vaří kyselý nálev. Tehdy se snaž, a snaž se opravdově, nebo tě přinutí pochcat se do kalhot a ani stud a ponížení tě nezachrání. Když pak někdy odchází, žádná z věcí nejde nějakou dobu použít, než oschne, ale je to jen chvilinka. Horší je čekat než ti nos dosáhne nad hladinu aby ses mohl konečně nadechnout. Napadá mě, že Malinká sedí moc nízko a musí čekat dýl, ale vůbec nevypadá jako ještě před pár lety kdy brečela s tak dlouhými výdechy až sme se začali vždycky trochu bát když byla celá fialová a ozvalo se tiché ,,nadechni se" se sepjatýmí rucemi ale nikdo nic neřekl a ona se pak nadechla a zčervenala a já tiše vydechl a přes její svírající pláč, ten nejkrásnější jaký kdy může člověk za celý svůj život slyšet, jsem se prostě musel usmát. Všichni jsme se usmáli.
Přemýšlím pak nahlas, jak uspíšit čas. Jak se zhoršuje zdraví? Nikoho to nezajímá, tohle nikoho nezajímá, chceme jen zachraňovat. Někdo nás naučil, někdo z filmů nebo nových pravidel co míň vadily těm přede mnou, že zachránit je vždycky správné. Vždycky, bez ohledu na to kdo to je a co dělá, co dělá ostatním. Zachraňte toho muže, protože nutí svoji dceru která se ho tolik bojí aby stála nahá nad ním a chcala na něj a on tolik křičí když se rozpláče a prosí ho ,,tatínku já nechci, prosímtě tatínku já už nechci, prosím tati" a máma o tom ví ale neumí víc než se jen tak hořce usmát, až se ti zvedne žaludek, jak je ponížená za tolik let nadávek a sama si myslí ,,jsem stará tlustá coura" a tohle je jediná věta, která všem utkví v paměti. Dokonce dostávám pár tipů od nejbližšího okolí které neví, ale asi chápe, možná naopak. Vana a její uzemnění, metanol, jak se dá dobře zamíchat v těch tunách chlastu? Spadl by na schodech a zlomil si vaz. Klepu se v posteli.Snažím se víc přikrýt, protože je mi zima, topení už dávno netopí, druhým rokem, tma, druhým rokem, z trávy je hlína, z koberce v obyváku je hlína, z hraček a obložení na zdech jde smutek co voní po vyhřátém pokoji se světlem a kakaem a chleba s máslem a se sýrem, a v květináčích je smrt, druhým rokem. Je mi horko a potí se mi nohy a klepu se. Nejde to zastavit. Pokaždé když se rozsvítí žlutavé světlo se to radikálně zhoršuje a o to víc se snažím to zastavit. Nervový třes je totiž známkou strachu, kterého by se zmocnil a omotal by si ho k rukám a jen by tahal, pokaždé když by kyselost chtěla slyšet odpovědi, kterými by se ujistila. Až za pár let zjišťuju že sem se třesu nezbavil tak docela a možná se ho nezbavím už nikdy. Je to jen jedno z dalších.
Nevím jak se to jídlo jmenuje ale léta jsem ho neměl, možná taky od té doby. Zastává se mě a možná to neměla dělat. Namočil mi nos do polévky, bezdůvodně, myslím, možná jsem nedával pozor a něco posral nebo tak. Všichni máme svá místa kam se schovat, jen ona ne. Mám tajně otevřené dveře, což je už samo k posrání, protože zámek je při otvírání i zavírání tak hlučný! Léta tréninku na pozdních seriálech. Modlím se ať se nic nestane protože bych musel něco dělat ale já vůbec netuším co to musí být. Něco se děje. Poprvé jsem neusnul. Jsme u oběda a povídáme si. Směju se a zlato z oken na obou stranách dělá zelenou na skříních v kuchyni. Nikdo z nás si nevšiml jak koberec rychle nasává vodu. Když máme "držet klapačky a žrat" je samozřejmě už pozdě a já zase zadržuju dech a čekám se všemi ostatními. Všichni čekáme, ale nikdy se nedočkáme.
Pak pololežím na mokré hlíně a je mi to jedno, mokne mi prdel, můj zkurvený bezvýznamný zadek. Tak jsem asi připravený nebo co, jestli z toho aspoň nevytřískám pět minut. Ale je to rychlejší a než mě někdo našel, vystupuje mi jen fotka, bez emocí, jen ta fotka s hořkým úsměvem, moje žaludeční šťávy, pochcávám se přímo do kalhot, překvapuje mě vlastní stud, stará tlustá couro...