www.nuda.cz

Jiný život - Hladová msta

Příspěvek je zařazen do III. řady soutěže

Ležela jsem jen tak na posteli, na té legrační kulise v mém pokoji, a černýma očima jsem pozorovala strukturu dřeva na stropě. Nijak zábavná činnost, jen jsem čekala na ráno. A také jsem čekala na ni. Uslyšela jsem jemný šelest a doskok. Podívala jsem se k otevřenému oknu, ve kterém nyní stála štíhlá postava s dlouhými, hustými hnědými vlasy, bílou kůží a naprosto krásným obličejem. Její ostré bílé zuby na mě zářili v úsměvu.
„ Jak tak na tebe koukám, tak máš pěkný hlad,“ konstatovala a prohlížela si mě taktéž černýma očima.
„ Taky jsme na lovu byly naposledy před čtrnácti dny,“ odvětila jsem. Ve zlomku sekundy už Adela seděla v křesle.
„ Nemůžu se dočkat.“
Jistě. Já jsem taky nemohla. Už ani jednu z nás nebavilo žít ten obyčejný život. Tedy, obyčejný... Jak pro koho.Obyčejný smrtelník by nestačil valit oči, pro nás je vše rutina. Každodenní kontrolování se, používat jen přiměřenou sílu, jednou za čas zajít na lov... A stejně mít vlastně pořád žízeň. A kvůli komu bychom se měly takhle omezovat? Rozhodly jsme se, že zvířecí krve bylo dost. Naší prioritou již není zapadnout mezi normální lidi. Ztratily jsme chuť, nevidíme důvod. Proč mám každý den sedět ve škole, oslňovat všechny kantory a spolužáky svou krásou,v tělocviku zaručeně sklízet nejlepší výsledky, a to bez jakékoli námahy? Kvůli rodině? Kvůli jaké? Té, kterou jsem vyvraždila hned po svém znovuzrození?

V životě, který byl normálně smrtelný, jsem se s Adélou bavila jako s normální kamarádkou. Nepamatuji si vše, je to už deset let co moje vzpomínky značně vybledly, ale stačil jeden tábor a vše bylo jinak. Ve svých šestnácti jsme se rozhodly dělat instruktorky, a tak se taky stalo. Jenže kdo mohl tušit, že ta skupina nádherných kluků v lese nám natolik změní život. Stačilo, abychom šly my dvě označit cestu na stezku odvahy a vše bylo jinak.
„Anno, vidíš je?“ zeptala se Adela.
„Bože, oni jsou tak... krásní,“ vydechla jsem neschopná logicky uvažovat. No a co že měli roztrhané oblečení, byli jen tak v lese... a bylo nám absolutně jedno, že jejich oči byly nějak zvláštně dočervena. Jediné, na co si ještě pamatuji je, že jich bylo pět... Pak si jen pamatuji blízkost jednoho z nich, jeho vyceněné zuby blížící se k mému krku... jeho vůně...bolest...pálící bolest na krku...nějaký vzdálený křik...můj křik... a bolest... hroznou bolest... vím, že jsem sebou házela, řvala jsem a bylo mi strašně...hořela jsem.
A pak jsem byla najednou při smyslech. Ale moje smysly byly najednou o hodně lepší. Se zavřenýma očima jsem se snažila uvědomit, co se stalo. Jako první jsem cítila bolest v hrdle. Hrozné sucho, takovou žízeň jsem snad nikdy neměla... Zároveň jsem se cítila strašně silná. Slyšela jsem snad vše, co se dělo. Ptáky na stromech, povívání plachty hlavního stanu. To znamenalo, že jsem pořád na táboře. Otevřela jsem oči a posadila se. U mojí postele seděla má matka, otec i sestra. Byla jsem na samotce v chatce, tam, kde trávili svůj čas nemocní. Nyní jsem tu byla jen já a mí rodiče. Ale neviděla jsem to, co vždy. Viděla jsem snad vše, co se dalo vidět. Kterékoli zrnko prachu v místnosti, strukturu dřeva, ze kterého byla chatka, vrstvy skla v oknech.
Rodiče na mě zírali v němém úžasu s děsem v očích. Pomalu ustupovali ke dveřím. Chtěla jsem promluvit ale došlo mi, že v sobě nemám vzduch. S překvapením jsem zjistila, že jsem se za celou tu dobu ani jednou nenadechla. Co to sakra je? Instinktivně, tak, jak jsem si to pamatovala, jsem do plic nasála vzduch. Najednou se toho událo až moc najednou. V tu chvíli jsem ucítila tak lahodnou vůni jako nikdy, v mém krku vše hořelo, v ústech jsem cosi cítila... Jed? Jazykem jsem přejela po ostrých zubech, nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na hlad. Tři naprosto krásné lahodné vůně vycházející z těl mých rodičů a sestry...Nakrčila jsem záda a vycenila jsem zuby...lehce jsem zavrčela.
Ani nevím jak, ale najednou jsem do sebe vtahovala jednu z těch chutí. Můj otec se škubal v mém sevření, naprosto bez šancí. Jeho krev mi proudila krkem do žaludku a já jsem cítila slast. Během chvíle už nebylo co sát. Odtáhla jsem se od jeho mrtvého těla. Nadechla jsem se. Jeho vůně byla ve vzduchu už nepatrná, za to tu čekaly dvě další. Rychlostí světla jsem přiskočila k mamce a sápala jsem se jí po krku. Snažila se vykřiknout, ale marně. Mé zuby už byly pevně zaseknuté v jejím hrdle a sála jsem další dávku krve. Periferním pohledem jsem zahlédla svojí sestru, jak ustupuje ke stěně s hysterií a děsem v očích. Nemohla utéct dveřmi, cestou k nim by musela jít kolem mě. Už jsem se nemohla dočkat, až budu mít v sobě její krev.
Odhodila jsem matčinou mrtvolu stranou a přiblížila jsem se k ní s nahrbenými zády a dalším kolujícím jedem v ústech. Vycenila jsem všechny zuby a zavrčela.
„Ani, prosím...“ snažila se říct, než mé zuby zajely do její kůže. Hmm... ta chuť byla nejlahodnější. Nakonec jsem skončila i s ní. Když už ve vzduchu nebyla žádná vůně krve, moje mysl začala opět pracovat. Oči se mi rozšířili děsem. Podívala jsem se na ruce a na to, co jsem držela. Bylo to bezvládné tělo mojí sestry. Sestry, kterou jsem vždy tolik milovala. Vymrštila jsem se. Rozhlédla jsem se a viděla jsem jen další dvě mrtvoly lidí, kteří pro mě byli vším. Já je zabila.
Vyběhla jsem z chatky naprosto šílená. Nevěděla jsem, co dělat. Otáčela jsem hlavu sem a tam. Ucítila jsem další vůni, slabší, šla z dálky. Opět jsem cítila to napnutí svalů. Byl tam celý tábor... Tolik krve, kolik bych jen chtěla. Pomalým krokem jsem se dostávala blíž. Mohla jsem se podobat nějaké šelmě. Když jsem se dostala ke stromům, najednou jsem uviděla rychle běžící postavu. Ale tak rychle, jak bych mohla běžet jen já sama, jak jsem odhadovala. Běžela směrem ke mně. Byla to Adela. Ale ne taková, jakou jsem znala. Byla krásná. Nádherná. S bílou pletí, ladnými křivkami, závojem hnědých vlasů, červenými plnými rty a zářivě rudýma očima. Ale byla to ona.
Jakmile mě zahlédla, zastavila se. Natočila hlavu na bok a pozorovala mě. Došlo mi, že vidí to stejné, co já.
„Adel?“
„Ani?“
„Bože...co se to stalo? Já... zabila jsem je!“ začala jsem hysterčit.
„Já taky... oba... i bratry,“ řekla, její oči byly plné bolesti, ale neplakala. Myslím, že to ani nešlo.
Věděly jsme, že musíme pryč. Tak jsme utekly. Daleko v lese jsme začaly přemýšlet. Došly jsme ke strašnému názoru. Nejsme nic jiného, než upíři. Jelikož se o tuto tématiku Adela zajímala, věděla o tom něco. Mluvila i o vegetariánech, žijících jen na zvířecí krvi. Seděly jsme a bavily jsme se celou noc a další den. Vůbec jsme nepotřebovaly spát. Nakonec jsme se rozhodly. Domů už nemůžeme, s pocitem vraždy vlastních rodičů bych na starým místech nevydržela ani pár sekund. Toulaly jsme se po lesích, naučily jsme se pít zvířata, ovládat svou sílu a trochu i chuť. Když jsme náhodně narazily na houbaře, měly jsme co dělat, abychom se ovládly. Ne vždy z toho všichni vyvázli živí. Ale po dvou letech jsme už byly dost silné se ovládat. Tak jsme šli do města. Vzali nás do dětského domova. Hrály jsme si na to, že nevíme, kdo jsme, jen jsme řekli svá jména. Byly jsme tam tři roky, dokud si nás nevzala jedna rodina. Často jsme se museli vytratit v noci na lov, abychom vydrželi tu žízeň a nepovraždili je. Nová rodina byla vlastně výhrou. Zjistily jsme, že nestárneme, takže jsme vypadaly pořád stejně. A jak to chcete vysvětlit člověku, který žije denně vedle vás? Nakonec jsme vymyslely, že na nás byly dělány pokusy, takže proto vypadáme takto a máme zvláštní genetické vlastnosti, ale nepamatujeme si toho moc. O to víc se o nás nová rodina starala. Již pět let tajně vyhazujeme jídlo, které nám dávají, jelikož lidská strava je nechutná, v noci se navštěvujeme přes okna, pokoje máme vedle sebe, ale dveře jsou vrzající... Již pět let beze změny vzhledu. Naštěstí jsou „rodiče“ často na služebních cestách, tudíž nevidí všechno. Cítíme k nim vděk, ale nikdy pro nás nebudou znamenat až tak moc. Proto nemáme nijak velké výčitky z toho, co chceme udělat.
Nikdy totiž nepřestanu cítit výčitky svědomí za to, co jsem udělala. I když se mi změnil život a byla jsem někdo jiný, rodiče jsem měla ráda. Jsem vrah. Zavraždila jsem je. Tak, jako Adela zavraždila ty své. Myslím, že ještě se to na nás podepsalo navždy. Dokonce jsem se jednou snažila o sebevraždu, ale nepovedlo se. Někdy může být nesmrtelnost nevýhodou.
Ale už máme dost toho věčného předstírání. I tak se nás okolí bojí. Nikdy nezapadneme. Proč bychom měli pořád něco předstírat, tohle není život pro nás. Nikdo nesoucítí s námi, tak proč bychom to měli dělat my? Nic nás nedrží. Zákony a celá slavná policie jde mimo nás. Každý, kdo se nám postaví do cesty může přijít o život. Navíc, takový život pro nás představuje více vzrušení, než tato přetvářka.I během minulého života jsme měly rády adrenalin, takže rozhodnutí je jasné a nezvratné.

S touhle osobou jsem prožila dost let. Znám jí jako sama sebe, ještě tím tuplem, že jí pozoruji přes naprosto vytříbené smysly. Teď jsem viděla, jak jí planou oči.
„Bude to... bláznivé,“ uchechtla se, pořád ohromená tím nápadem.
„Já vím... ale i tak jsme v pekle, takže horší to nebude,“ odpověděla jsem se stejným vzrušením v hlase jako ona.
Jak se říká, pomsta je sladká. Po dvou letech, kdy navštěvujeme střední školu v tomto městě a kdy nám tam šel na nervy jeden člověk za druhým, jsme toho už měly dost. Všichni, které jsme nenáviděly, nám za to zaplatí!
Byly čtyři hodiny ráno. Na cestu do školy potřebujeme při lidské rychlosti půl hodiny, času bylo dost.
„Potřebujeme něco?“ zeptala jsem se mimochodem.
„Pořádnou dávku optimismu,“ zasmála se Adela.
Protočila jsem oči ale neubránila jsem se smíchu. „Tak takhle věc mi asi nikdy nechyběla.“
„Takže už nepotřebujeme nic.“
„Dopis.“
„Mám,“ vytáhla z kapsy složený list papíru. Dopis pro naše „rodiče“. Rozložila jsem jej a během sekundy přečetla. Její krasopisné písmo jsem znala jako ničí jiné.

Mami, tati.
Nejspíše jsme vás zklamali a ublížili vám. Ale už jsme nemohli snášet tento styl života. Ne, vy za nic nemůžete, naopak, vy jste se nám tento život snažili co nejvíce zpříjemnit a zlehčit, za to vám nepřestaneme být vděčné. Ale čím dál tím více bychom vám přidělávaly problémy, a to by nebyl dostatečný vděk za vaši péči. Když tohle čtete, jsme možná už mimo stát. Nedivte se a nesnažte se na to přijít. Nejspíše už o nás nikdy neuslyšíte.Pamatujte si nás takové, jaká jsme byly. V podstatě jsme byly pořád stejné. Ano, to, co jsme vám o sobě řekly, nebyla tak úplně pravda. Tu bohužel nesmíte nikdy zjistit. Je to jen pro vaše dobro, věřte.
Děkujeme vám za vše a přejeme spoustu štěstí v životě. Vy si to zasloužíte. Na vždy vaše dcery Adela a ...

Po přečtení jsem dopsala Anna a dodala poslední tečku. Podívala jsem se na Adelu. Překvapivě je tohle to nejtěžší. Do teď jsem si neuvědomila, jak vděčné jsme jim jsme za to, že se nám pokusili nahradit pravé rodiče a jejich nezměrná péče je musela vyčerpávat. A teď je takto opouštíme. Jenže dva lidé nezmírní jinak nespokojenost s ostatními. A vlastně je to lepší, jelikož naše sebekontrola nás přestávala bavit a už bych nesnesla další pocit prázdnoty, jako před deseti lety.
„Čeká nás toho hodně nového.“
Přikývla jsem a ponořila jsem se do myšlenek. Moje výčitky nebyli až tak vážné, jak by měly. Ano, lehkovážná a téměř necitlivá, pokud se něco týkalo obyčejného lidského života. Takhle to prostě je, když jste upírem.
Pomalu začalo svítat. Kdybych měla srdce, rozbušilo by se radostným očekáváním. Nebo spíše krvelačným?
Adela se letmo podívala z okna a pak se otočila zpět na mě. Oči jí opět zářili a rty se jí zvlnili v dokonalém úsměvu. Nemohly jsme se dočkat.
Minuty se táhly déle než obvykle. Pak se ozvaly zvuky z chodby, rodiče vstávali. Adela přiskočila k oknu a hned se mi ztratila z očí. Přesně za půl sekundy jsem slyšela zvuk otevíraných dveří u ní v pokoji.
„Dobré ráno, Adel. Jen kontroluji, aby si nezaspala,“ slyšela jsem hlas matky a téměř jsem viděla její jemný úsměv při těchto slovech. Dveře se zavřely a za nějakou dobu se otevřely u mě.
„Dobré ráno, Ani. Taky jsi nezapsala,“ konstatovala právě s tím úsměvem.
Jakmile odešla a zamířila do kuchyně, přiskočila jsem k oknu a jedním skokem jsem se ocitla ve druhém pokoji.
„Na snídani,“ ušklíbla se. Tak tahle komedie nebude chybět ani jedné z nás. Přesto jsme nasadili milé masky a vylezly jsme z pokoje. Když jsme scházely po schodech, zřetelně jsme uslyšely hluk v ložnici. Vstal i otec. Ani jeden z nich si neuvědomuje, že dnes se vidíme naposled. A my jsme jim nechtěly dát nic najevo. Odcházet budou o hodinu dříve než my, vracejí se spolu kolem páté odpoledne, takže na stole najdou jen dopis.
Jako vždy jsme s Adelou dávaly pozor, kdy nás rodiče nesledují a házely jsme jídlo do předem připraveného sáčku, který jsme pak cestou vyhodili. O půl sedmé se rodiče zvedli od stolu s tím, že půjdou do práce. Matka mi dala jako vždy pusu na čelo. Neudržela jsem se a objala jsem ji.
„Mám vás ráda,“ řekla jsem měkce. Dnes jsem jím to musela říct. Se svými biologickými rodiči jsem se rozloučit nestihla. Jako by se mi znovu trhala ta rána v hrudi. Objala jsem se i s otcem, tak stejně jako Adela.
„Taky vám máme rádi,“ odpověděli s úsměvem a odešli. Seděly jsme u stolu, opět ponořeny v myšlenkách. Dvakrát jsme opustili rodiče a pokaždé jinak. Dnes byla aspoň možnost se rozloučit.
Už byl čas. Adela položila dopis na stůl. Vyšly jsme ven. Zamkla jsem a klíč jsem stiskla v dlani. Pak jsem jí rozevřela a na zem dopadla malá kovová kulička - to jediné, co z toho klíče zbylo. Ten nám už bude nanic. Vydaly jsme se do školy a neubránily jsme se dobré náladě. Teď nás čeká pouze zábava. Ale bavit se budeme jen my dvě.
Došly jsme do školy. Neobtěžovaly jsme se jít do šatny, ani na zádech jsme nenesly batohy. Na co taky...
Ve třídě nás pozdravilo jen těch pár lidí, kteří měli odvahu se s námi bavit. Mrštila jsem pohledem po Mileně a Sáře. Neúmyslně jsem se zachechtala a v pozadí smíchu bylo slyšet i vrčení. Sára se na mě podívala opovržlivým, vyděšeným a nechápavým pohledem. To mě rozesmálo ještě víc.
Sedly jsme si vedle sebe. Dnes jsme musely vypadat opravdu podivně. Vyzařovalo z nás i to očekávání.
Začala hodina práva. Nové učivo, nové poznámky. Profesor se střetl s našimi pohledy.
„Vy si nehodláte zapisovat?“
„Ne, to nehodláme,“ uchechtla se Adela.
„Tak to se dozví třídní.“ Jindy klidný profesor přimhouřil oči.
„Já mu to vyřídím i s vaším srdečným pozdravem,“ usmála jsem se ďábelsky.
Ve třídě to zahučelo. Profesor zúžil oči ještě víc, popadl třídnici, něco do ní napsal a pak se dal zpět do učení. Radši nás ignoroval. O přestávce jsme si jen vyměnily významné pohledy. Teď to přijde.
Další hodina byla s třídním. Střelil po nás pohledem.
„Můžu se zeptat, co to mělo minulou hodinu znamenat?“
„Tak to byl slabý odvar toho, co chystáme teď,“ zavrčela jsem na něj.
„Myslíte se, že máte nějak právo nás trestat?“ Adela se postavila a šla dopředu. „Zrovinka vy? Takový slaboduchý člověk. Dva roky jsme dělaly, že se nic neděje, ale teď máme toho vašeho pokrytectví dost.“
„Nezahládla jsem strach? To mě mrzí. A vlastně ne, nemrzí. Ty odporný švábe!“ zařvala jsem plných plic. „ Nesnáším tě. Tebe a ty tvé kecy, tvůj slizký úsměv, tvoje rádoby diplomatické řeči. Stačilo!“ Během svého výlevu jsem pomalu postupovala stejně jako Adela dopředu. Začaly se mi napínat svaly. V ústech se začal shromažďovat jed. Míjela jsem lavice s vystrašenými spolužáky neschopnými pohybu. Na některé taky dojde. Jenže jeho jsme chtěly dostat jako prvního, jediný by si možná zachoval chladnou hlavu a pokusil by se přivolat pomoc. Adela už byla u něco. Jeho zmatený a vyděšený výraz mě rozesmál. Jediným skokem jsem byla u dveří a zamkla jsem je. To kdyby náhodou. Otočila jsem se zpátky k Adele a třídnímu.
„Show začíná,“ zatleskala jsem.
Adela ho chytla pod krkem a mrštila s ním ke dveřím, kde jsem stála. Letěl ke stěně a byl by narazil asi ve výšce tří metrů, ale já jsem vyskočila, chytila ho a mrštila jsem s ním o zem. Ozval se náraz. Všichni z lavic byli šokovaní, nebyli schopni slova ani pohybu.
Adel se přihnala a dupla mu na nohu. Zaječel. Krásná otevřená zlomenina. Vytryskla krev. Nadechla jsem se. Ta vůně se dostávala do každé částečky mého těla, ústa jsem měla plná jedu. Klekla jsem si k němu, z druhé strany Adela. Zakously jsme se mu do krku. Jeho ječení pomalu ustávalo. Ozývalo se jen tiché bublání. A pak už nebylo co sát. Adela odhodila jeho tělo do rohu. Otočili jsme se na třídu. Teď přijde to nejlepší. Podívala jsem se do nazelenalé tváře Mileny. Sára na tom byla ještě hůř. Fajn...
„Tak tedy, Mileno, dovolíš, abych si půjčila tvojí kamarádku?“ zeptala jsem se se zdvořilým tónem, ale nečekala jsem na odpověď a už jsem porvala Sáru za vlasy a vytáhla jí z lavice. Tohle jsem měla vymyšlené. Milena byla snad to nejhorší svinstvo mezi lidmi. A chci, aby viděla, jak její věrná opička umírá jako první. Adela se vesele zubila. I ona dostane svůj díl.
Sára slabě zasténala: „Ne, prosím...“
„Drž hubu ty káčo. Myslela sis snad, že tady šlo někdy o tebe? Ty jsi byla vždy jen loutka téhle špíny, jediná, kdo skákal jak ona píská. Jsi nula. A upřímně, ani mi moc nevoníš, ale kvůli tomu požitku ublížit jí si na tobě pochutnám.“
Střelila jsem pohledem po Mileně. „Teď se dívej, co tě za chvíli čeká.“
Trhla jsem Sářinou hlavou na stranu. Ozvalo se zlověstné, ale podle mě krásné křupnutí. Měla zlomený vaz. Zakousla jsem se jí do krku a během chvíle byla vysátá. Hm, její krev nechutnala až tak špatně. Celou tu dobu jsem se dívala Mileně do očí. V životě jsem snad neviděla tolik hysterie, zoufalství a šíleného strachu. Tohle se nám daří.
Ledabyle jsem Sáru odhodila. Skončila na parapetu. Otočila jsem se zpět a Adela už stála i Mileny. Ta se začala třepat.
„Tak teď se bojíš, jo? A když jsi nám všem vyhrožovala, že nám znepříjemníš celou střední, to jsi byla hrdinka, že? Ale, kdepak máš svojí věrnou kamarádku?“ začala příst Adela až neodolatelným hlasem a mě se chtělo smát. To bylo dokonalé.
Při těch slovech Milena sekavě natočila hlavu a podívala se na to bezvládné tělo ležící na parapetu s hlavou v nepřirozeném úhlu, jelikož její páteř vypověděla službu. Začala se třást ještě víc. Podívala se na mě. Na očích jí bylo vidět, že si myslí, že vše pochopila. Tak tohle jsem jí opět s radostí zavrhla.
„Nic si nepochopila, ty krávo. Nic... Ty, s tvým omezeným uvažováním, které by trumflo i dementní dítě, ty jsi nepochopila absolutně nic. Já bych nikdy, za celou svoji existenci, nikdy bych nestrpěla ani kapku tvé krve ve mně. Já tě jen hezky polámu, ale Adelka se ještě pořádně nenapila.“
Milena kvikla. Možná se snažila něco říct. Chytila jsem jí pod krkem a přeplula jsem s ní ke stěně. Hlavou jsem jí třískla o stěnu. Dávala jsem si ale pozor, abych jí neuhodila natolik, aby začala téct krev. Pak by konec přišel až moc brzy a to si ona nezaslouží. Pak jsem jí chytila za ruku, přetočila jí a Milena padla na zem. S rukou jsem točila dál, dokud jí v ní nezačalo křupat. Začala řvát bolestí. Chytla jsem jí za čelist a trhla s ní tak jemně, abych jí neutrhla úplně. Ale i to stačilo, aby se s křupnutím zlomila. Její jekot změnil tón, byl ještě bolestivější, jako nějaké zvíře. Byl to jekot mučeného člověka. Tu bolest jsem si užívala. Chytila jsem její nohu a lámala jsem ji. Pospíšila jsem si, během sekundy jí měla pětkrát zlomenou. Její drásavý řev už nešlo přehlušit. V tu chvíli jsem odstoupila a podívala jsem se na ni.
„Adel, vidíš ji? Když má tu pusu takhle zešikma, už nevypadá tak povýšeně, že?“ konstatovala jsem s naprosto klidným hlasem.
Vypadala přesně tak, jak jsem si to vždy přála. Její čelist byla podivně zkroucená, ještě tím víc, jak se snažila vřeštět. To jí muselo bolet o to víc. Ruku i nohu měla jako hadrová panenka, jen tak se válela a zemi. Hm, zbytek ze třídy z toho bude asi muset mít trauma do smrti. Adela k ní přistoupila a se svým nejnádhernějším úsměvem chytila její čelist a vytáhla jí za ní do výšky svých očí. Svýma citlivýma ušima jsem rozpoznala, že už tak nesnesitelný řev byl hlasitější ještě o trošku víc. Pak se do ní zakousla. Viděla jsem, že svými zuby zajela jak nejhlouběji to šlo, aby to bolelo. Sála co nejpomaleji mohla, jen aby to prodloužila. Trvalo jí to necelé tři minuty, byl to nádherný pohled. Zatímco jsem jí sledovala s rozzářenýma očima, periferním viděním jsem sledovala zbytek třídy. Asi už nikdy nebudou schopni slova, tohle je poznamená do smrti. Ale nedám si už nikoho z nich. Tohle trápení mě baví nejvíce, takhle šokovaní jsou... nudní. To už i se zvířaty byla větší legrace.
Adela se postavila a s vítězným úsměvem se podívala na tu ležící neforemnou hromadu masa. Ukázala jsem jí zdvižený palec. Opět jsme přešli dopředu.
„Tak tady jsme už v podstatě skončili. I kdybychom teď tady ještě nějak moc chtěli řádit, moc bychom si to už neužili, jelikož vy snad už nevnímáte ani strach. Vlastně ani nevím, proč tady něco vypravím. Každopádně máme ještě hlad, takže se loučíme,“ dořekla jsem a jako bychom byly sehrané jsme se uklonily. Pomalu jsme plula ke dveřím a odemkla. Když jsem míjely poslední lavici, Adela se zastavila.
„Tebe nemám ráda,“ řekla Jolaně, nahnula se k ní a zlomila jí vaz. Celou třídou to trhlo, ale ona se narovnala a ladným krokem pokračovala ven. Rozesmála jsem se jako malá holka. Když jsem byla už na chodbě, můj zvonivý smích se rozléhal. Z jedné učebny vyšel profesor.
„Co to je za hluk? Nemáte mít hodinu?“ zeptal se káravě.
Zhluboka jsem se nadechla. Ouuu, ta vůně! Nikdy jsem v jeho blízkosti moc nedýchala, neučil mě.Tak ty skončíš...
„Ano, v podstatě máme hodinu, ale nemáme třídního,“ zapředla Adela.
„Jakto?“ V jeho hlase zněla mírná nejistota, nebyl zvyklý, abychom na něj takto mluvili.
„Asi nás už nechce učit,“ zamrkala tak, že jsem na své kůži ucítila lehký vánek. Profesor byl úplně rozhozený a na jeho tváři se začal rozlévat úsměv. Ano, Adela použila naše kouzelné omamovaní schopnosti.
„Adel, nehraj si s jídlem,“ uchechtla jsem se a dřív, než si stihl uvědomit, co to znamená, byla jsem u něho.
„Dovolíte?“ Zdvořilá, ale zbytečná otázka. Jemně jsem mu naklonila hlavu, abych se lépe dostala ke krku. Nebránil se, byl dokonale zmatený. Nadechla jsem se znovu u jeho krční tepny. Ta vůně byla ještě silnější a opojnější. Jemně jsem mu zajela zuby do kůže. Škubnul sebou. Sevřela jsem ho v náručí, tudíž se nemohl pohnout. Ani on neměl více síly než já, byl jako moucha. Jeho krev chutnala úžasně, mnohem lépe než Sářina či dokonce od třídního. Pomalu ale jistě jsem ho vyprazdňovala. Kdybych ho nedržela, už by ležel na zemi. Jakmile jsem dopila, uvolnila jsem sevření a on se sesunul.
„Já věděla, že taková krev ti chutná. Svěží, intenzivní, ale taková... smetanová,“ usmála se na mě.
„Jo, to máš pravdu. Takových není moc. Tak málo jako těch kořeněných, výrazných,“ konstatovala jsem. Tohle byla oblíbená chuť Adely. Každý chutná jinak, celkem se to dá rozdělovat i do skupin. Ale krev nemusí být podobná jako povaha člověka. Někdo může být mírný a klidný, ale jeho krev může být jako výrazná jako chilli.
„Milena tak chutnala, ani bych to do ní neřekla.“
Povytáhla jsem jedno obočí, ale neřekla jsem nic. Podívala jsem se na hodiny. Hmm, skoro konec hodiny. Napnula jsem sluch a zaměřila se směrem k naší třídě. Bylo tak až podivuhodné ticho. Opravdu je to psychicky poznamená. Adele jako by se zaměřila na to samé. Pokrčila rameny.
Musely jsme si ale pospíšit. Nechtěly jsme tady být přes přestávku. Když už jsme se takhle rozjely, mohly bychom zabít až moc lidí. Ale to by nemělo cenu. Odrazily jsme se a dlouhými skoky jsme se řítily k východu. Z dílny vylezl školník. Nechápavě zíral na Adelu, která se zrovna zachytila za visící hodiny, zhoupla se a pokračovala v cestě. Byl jediným člověkem, který začal křičet. Já jsem jí následovala, zachycená o obraz pověšený na stěně jsem se odrazila a skočila jsem na dveře. Jeho křiku jsme se zasmály, nijak jsme nereagovaly. Svědkové jsou směšní, než by stihli něco říct, dostaly bychom se s Adel mimo stát.
Před školou jsme se zastavily.
„Tak... kam teď?“ položila dotaz Adela. S jejími vlasy si pohrával lehký vítr.
„Hmmm... Jsem celkem nespokojená s naší vládou. Co takhle jí trochu pročistit?“ nadhodila jsem první věc, která mě napadla.
„Heh. Dostat se přes stráže, zařádit na nějaké té poradě a nakonec zakotvit na hradě v oblíbeném křesle pana prezidenta?“ vykulila potěšeně oči. „Tak to beru, zní to dobře.“
„Tak vyrážíme,“ zavelela jsem.
Rozběhly jsme se. Paneláky, stromy i auta se kolem nás jen míhali, kdokoli byl neschopný nás postřehnout pouhým okem. Do Prahy dorazíme brzy. A po ní dál... Máme na to věčnost.