www.nuda.cz

Cesta na smrt

Příspěvek je zařazen do II. řady soutěže

Jmenuji se Markéta Sováková a jsem obyčejná česká dívka. Pro někoho ale zas tam obyčejná nejsem. Já a celá moje rodina máme totiž židovský původ.
Bylo mi 16 let, když se můj život od základů změnil.
Pamatuji si to, jako by to bylo dnes…
Maminka vařila chudou večeři – za prvé jsme měli málo peněz, jelikož otce propustili z práce, a za druhé, i kdybychom peníze měli, nebylo kde nakupovat. Před několika dny nám zakázali vstup do některých obchodů. Nakupovali jsme v malé večerce na druhé straně náměstí, kde zboží dostávali jednou týdně, a ještě velice poskrovnu.
Tatínek si zamračeně četl noviny, které někdo pohodil na ulici. Babička podřimovala v křesle a můj pětiletý bráška si hrál s prázdnou plechovkou.
Toužebně jsem se dívala na místo, kde před několika dny stálo rádio. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy se z něj linuly líbezné tóny zpěvaček, kdy se domem ozýval smích členů rodiny, když otec vyprávěl zážitky z práce. Vzpomínala jsem na večery, kdy babička vyprávěla pohádky nebo když předčítala z některé své oblíbené knihy. Měla příjemný hlas, který mě, když jsem byla malá, ukolébával ke spánku.
Ale teď… teď je v domě ticho přerušované jen občasným zarachocením vařečky o železný hrnec.
Očima jsem rejdila po pokoji a pečlivě si všímala všeho, co se změnilo.
Kromě prázdného místa po rádiu je tu ještě opuštěný stolek, kde stával stařičký gramofon, otoman jsme už také neměli, zbylo nám jen jedno křeslo a několik dřevěných židlí, všechno nám zabavili.
Na věšáku u dveří visely naše kabáty, téměř na první pohled byla vidět žlutá hvězda s nápisem ´jude´ na přední straně každého kabátu.
Pod kabáty bylo několik malých kufříků. Před pár dny nám totiž oznámili, že nás musí přemístit. Zítra jsme se měli shromáždit na nádraží, odkud nás odvezou do nějakého Terezína. Ten název města se mi ihned zalíbil, nikdy mě ani nenapadlo, že za tímto krásným názvem se může ukrývat něco tak strašného.
Ten večer jsme šli brzy spát.
24. listopadu 1941 jsme se shromáždili na nádraží. Stálo tam několik nákladních vagónů s malými okýnky.
Ozbrojení vojáci nás všechny nahrnuli dovnitř. Teprve až byl vagón přeplněný, zavřeli dveře. Tlačící se lidé nás okamžitě rozdělili. Z dohledu jsem ztratila matku, otce i babičku, pouze můj bratr Richard se mě křečovitě držel za ruku.
Se škubnutím se vlak rozjel. Už po několika minutách mě Richard zatahal za rukáv s tím, že se mu špatně dýchá. Vzala jsem ho na ruce a snažila se davem lidí protlačit k malým okýnkům. Nešlo to lehce, i ostatní lidé totiž pocítili nedostatek kyslíku. Nakonec se mi to alespoň z části podařilo a bratříček i já jsme pocítili určitou úlevu.
Ani nevím, jak dlouho jsme jeli, nevím, kolik lidí ve vagónu upadlo a následně bylo ušlapáno zbylými lidmi.
Když vlak s trhnutím zastavil a dveře se otevřely, vnikl dovnitř nejen čerstvý vzduch, ale i spousta slunečního světla, které ve vagónu též chybělo. Všichni byli okamžitě vyhnáni z vlaku.
Nervózně jsem se rozhlížela na nádraží po mamince, babičce a tatínkovi. Maminku jsem uviděla téměř hned a vedle ní nejistě stála babička. S Richardem jsme se k nim rychle přesunuli a vyhlíželi otce.
Nikdo z vlaků však už nevycházel, jen vojáci vynášeli ven ušlapané lidi, mezi kterými se nakonec objevil i náš otec. Vojáci ho hodili na hromadu mrtvých těl, jako by to byla věc, to už nás však hnali pryč.
Před námi byl Terezín. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli to bude všechno tak hezké, jak jsem si představovala…
Hned při vstupu do Terezína jsme všichni museli projít kontrolou. Odebrali nám šperky a i ten poslední zbytek peněz, co jsme ještě měli. Vrcholem všeho bylo, když jeden z vojáků chytil Richarda. Matka začala prosit, ať ho nechají s námi, plakala a naříkala. Nechápala jsem, co všechno se tu děje.
Vojáci mluvili něco o výchově a na matčiny prosby nebrali pražádný ohled. Jeden z vojáků odešel s plačícím Richardem. To bylo naposled, co jsem bratříčka viděla.
Poté jsme byli vyhnáni na dvůr. Každý dostal misku, lžíci a tenkou přikrývku, pak jsme byli ubytováni.
V našem maličkém pokoji se nás tísnilo 9 žen. Byly tam tři třípatrové palandy, umyvadlo a záchod.
Ten večer jsem neusnula, se strachem jsem očekávala další dny.
Druhý den jsem byla přiřazena k několika ženám, které spravovaly poničené uniformy. Maminka s babičkou měly naopak pracovat v dílnách.
Když jsem se večer vrátila na pokoj, znepokojeně jsem zjistila, že babička tam není. A neobjevila se ani další dny. Maminka se mnou o tomto odmítala mluvit.
Dny v Terezíně byly daleko horší, než jsem si myslela. Zhubla jsem tam o několik kilo stejně jako ostatní. Najíst jsme téměř nedostávali a o teplém jídlu jsme si mohli nechat jen zdát.
V nelítostných podmínkách jsme žili už téměř půl roku. Znepokojeně jsem si všimla matčina kašle, často se potila a bylo vidět, že má i teplotu. Moje nejhorší obavy se naplnily o několik dní později, poslední osoba z mé rodiny zemřela na tuberkulózu.
Myslela jsem si, že nic horšího snad už ani přijít nemůže… mýlila jsem se. Nevím už přesně, kdy to bylo, v Terezíně jsem přestala počítat dny, vím jen, že jednoho červencového dne roku 1942 mě převezli jinam. Místo se nazývalo Treblinka. Nemalovala jsem si to růžově, věděla jsem, že už mě žádná růžová budoucnost nečeká.
Odvedli mě do nějaké budovy, kde mi ostříhali vlasy a poté mě přivedli k nějaké jámě. Ztuhla jsem hrůzou. V jámě hořela těla – lidská těla. Téměř se mi zatmělo před očima. Chtěla jsem utéct, chtěla jsem pryč od všeho. Otočila jsem se… oči se mi rozšířily hrůzou podruhé, když jsem spatřila vojáka, který na mne mířil puškou.
Zavřela jsem oči, tušíc, že teď už mi nic nepomůže. Už přijde jen smrt… Uslyšela jsem křik, křik jednoho z vojáků. Něco zuřivě naznačoval mému budoucímu vrahovi. Ten mě uchopil za zápěstí a odtáhl ke skupině nějakých lidí, poté si mě přestal všímat a rozběhl se za svým druhem.
Smrt nepřišla, cítila jsem však, že už není daleko.
Teď sedím na dřevěné lavici a píšu hrůzy, byť jen ve zkratce, kterými jsem musela projít. Nemám čas to rozepisovat, můj čas se krátí. Odpočítávám minuty, ne-li sekundy svého života. Spolu s dalšími lidmi mám být přemístěna do druhé části Treblinky. Cesta k ní je ohraničena ostnatým drátem a na konci cesty jsou nějaké budovy. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil. Vím, co mne čeká… až moc dobře to vím.
Jmenuji se Markéta Sováková a jdu na smrt.